Jsme prach, s jistotou se v prach obracíme. Přesto máme ještě druhou, opačnou přirozenost a právě ji toužíme uchovat, přejeme si, aby nás přetrvala, chceme, aby zde zanechala stopu. I tato stopa je však pomíjivá, protože je hmotná. „Křehkosti hmoty člověk svěřuje svou duchovnost“ (Umberto Galimberti / Petr Porcal). Není to duchovnost sama – avšak přetrvává naše individuální životy, a tak má sílu symbolizovat: být připomínkou, prostředníkem, vezdejší součástí duchovnosti skutečné. Je to „poklad v nádobách hliněných“ (2Kor 4,7), který není z nás, přesto skrze nás přichází, je nám dán jako úkol – zanechat stopu.

(Lucie Rohanová)

Instalace vychází z jednoho osobního prožitku během liturgie v tomto starobylém sakrálním prostoru. Inspirací mi byla skutečnost, že v kostelíku dočasně není pevná podlaha. To, po čem zde kráčíme a v co poklekáme, je sypká hlína a prach. Bílé plátno je prostorem, kam jsme zváni vstoupit a zanechat přirozený otisk sebe sama a zároveň vnímat, že naše vlastní stopy se mísí se stopami druhých, jsou překryty, rozmazány a znečitelněny.

(Pavlína Jana Lörinczová)

Zanechat stopu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..